Když bychom se zamyslely, my ženy, jaké zvíře a jaká rostlina jde nejvíc k ženské energii či k ženě jako fenoménu?
Je to zamyšlení staré několik let, přesto věřím, že vám může poskytnout jiný úhel pohledu, jak o některých samozřejmostech v našich životech začít přemýšlet.
Ze zvířat je to slepice a z rostlin je to růže.
Kdysi mi to tak přišlo. A stále s tím souzním.
Slepice má nejmenší prostor k žití, chtějí se od ní neskutečné výnosy, vynesená slepice už není dál systémem nijak využitelná a tak jde na porážku a přitom když se taková vynesená slepice dostane do klidu a získá prostor a víc osobní svobody, tak ještě dál snáší vajíčka. Navíc se slepice stala symbolem hlouposti. Takže je obecně bráno, že když někdo řekne o ženě, že je slepice, tak je to vnímané, že je blbá a přitom, když bychom to braly podle života většiny slepic, tak to znamená, že je zotročená.
Je zajímavé, že když se dělají výzkumy o moudrosti zvířat, tak se vždy prezentují, jen když se dělají se slepicemi, tak to nikde veřejně nepíšou, jde to jen v kuloárech. A přišlo se na to, že slepice je velmi zvláštně spojená se sítí země, s kořenovým systémem. Není možné si nevšimnout paralely, že žena je také velmi silně spjatá se Zemí.
Taky je pravda, že když potřebujeme „zvednout“ zahrádku, když odchází, květiny nerostou do krásy, ale jen tak přežívají, tak se zalívá slepičincem a pak vše roste jako z vody, stane se zázrak, znovuzrození. A tyhle informace se dozvíme jen od staříků či stařenek. V časopisech, ani v těch alternativních, to neporadí. Z nějakého důvodu jdou do složitějších postupů za pomocí bylin a jejich fermentace, ředění,…. Ačkoliv v ostatních oblastech vítězí jednoduchost, tak zde je to jednoduché použít slepičinec a VŽDY se nabízí složitá verze.
Z toho, jak se zachází s vynošenými slepicemi vzniklo to, jak se společnost dívá na „vynošené“ ženy. A proč se ženy tak brání přijetí menopauzy. Proč mají strach, že přestanou být krásné a žádoucí.
Kdysi byla růže vnímaná za královnu květin, růže stolistá byla pro mnohé alchymisty tajným transformačním prvkem, dodnes se používá v bylinkářství pro svou své zdraví podporující účinky a zároveň dnes už věda dokáže zavřít růži na rok do igelitu, a pořád vypadá živá. Květ růže má takovou barvu, jakou dostane růže chemickou zálivku a růži utrženou venku na záhoně v květinářství nenajdeš.
Proto taky růže, když se pěstuje doma, tak je to pěstitelský vrchol, o tu starají až zkušení zahrádkáři.
Mám doma jednu růži, co jsem si sama koupila pro sebe jako ukazatel, když si něco nebudu chtít přiznat nebo nebudu schopná něco u sebe vidět.
A když jdu přes sebe, tak ten rok buď vůbec nekvete, nebo květy nevydrží, sotva rozkvetou, tak je zlomí děti nebo zvířata, nebo přijde bouřka nebo uvadnou ještě ani nerozkvetlé. A naopak když jsem u sebe, pěkně v sobě usazená, tak i když jsou ostatní růže zlámané od větru, omrznuté, tak tahle kvete tak krásně, jako by žádný výkyv počasí nebyl. A její vůně je pro mě tím nejsladším parfémem.
A tady jen pro vysvětlenou proč.
Slepice a růže jsou pro mě takovým ukazatelem, jak na tom my ženy jsme, jak se k nám společnost vztahuje.
A tak když sleduji, jak stále víc a víc lidí kupuje dražší vajíčka od slepic, které mají lepší podmínky pro život, jak je víc lidí, kteří doma mají pár slepic, tak mě to naplňuje radostí, vděčností, že se pod tím mění i vztah k ženám, jak celá společnost tak i ženy samy mění svůj úhel pohledu na ženy, na sebe.
Mezi chovatele slepic patříme i my. Máme jen 6 slepiček, aby měly dostatečný prostor. A protože je nás doma 5, tak jejich snůška nám na jídlo rozhodně nestačí a když jednou manžel spočítal, kolik nás stojí krmení pro ně a kolik času věnujeme péči o ně, tak prohlásil, že jíme „zlatá vejce“. Přesto je máme, protože každý, byť i malý čin, se počítá.
Dostat krásnou kytici, to je radost, hřejivý pocit, láska. Tady zatím moc velkou změnu nevnímám. Stále ještě si považujeme, když dostaneme drahou kytici z „umělých“ živých růží.
A tak milé ženy, které čtete tento článek, bylo by pěkné, když bychom se zaměřily na to, abychom daly našim mužům obraz, jak moc by nás potěšila kytice z louky a nebo v zimě kytka v květináči. Jak moc tím omezíme velkovýrobu růží a jak moc tím vrátíme růži její vyjímečnost a zároveň obyčejnost, protože růže přece rostla u každého stavení.
A my ženy vnímáme i to, že jak moc se změní náš postoj k růžím, tak se změní i postoj našich mužů k růžím a tak se změní postoj nás všech i k ženě jako fenoménu.