Přeskočit na obsah

Moje pracovní transformace

Milé ženy,
tento příspěvek bude hodně dlouhý.

Je to z toho důvodu, že vás všude vyzývám ke sdílení, tak jsem se rozhodla sama sdílet svou cestu změny. Ono je totiž ve své podstatě jedno, kde procházíme zkouškou, platí tam stejné zákonitosti. A často to bývá tak, že na příběhu jiného můžeme snadněji uvidět paralelu pro svůj život.

Komu se nechce číst vše, celý můj proces proměny, tak jeďte až dolů, je tam krátké shrnutí a výsledek.

Přes 20 let se věnuji výživě.

Přes 10 let zkoumám u sebe i mých klientek cykličnost a ženské nastavení.

A přesně před 7 lety jsem finálově uznala, že emoce ovlivňují naše zdraví i hmotnost. Že hubnutí není jen o doplnění všech základních živin ve správných poměrech, ale že jde i o náš vnitřní přístup. O to, jak o jídle přemýšlíme. Že náš vztah s jídlem je vztah velmi hluboký a intimní, že tam můžeme najít všechny naše nezpracované bolesti.

Vlastně jsem po letech pokorně dala za pravdu jedné paní léčitelce, na jejíž přednášku jsem se před 20 lety dostala „omylem“, a která tenkrát řekla, že v tuku žen jsou uložené všechny nezpracované emoce za celý jejich život i životy předků.

Tehdy mě to rozpálilo do běla, protože tuk a hubnutí je přece o příjmu a výdeji energie a emoce s tím rozhodně nemají nic do činění. Když správně jím, tak prostě hubnu. A kdysi to tak opravdu ve většině případů bylo.

Dnes je situace jiná. Samozřejmě platí zákon o příjmu a výdaji energie, jenže je velký rozdíl mezi tím, kolik živin je v jídle na vstupu do těla a kolik živin opravdu vstřebáme ve střevě. A ten rozdíl? Tam hrají role naše emoce, naše smýšlení o sobě samých i o jídle.

Na tyto informace jsem si sama postupně přišla a dnes je už najdete i v odborných knihách, prakticky je o tom celý vědní obor, epigenetika. Snažím se to všude tlačit, že nejde jen o to co jíme, ale taky
o to, jak to jíme, proč to jíme, atd.

Dalším střípkem do mé velké proměny bylo, když jsem na začátku covid období viděla, jak jsem pracovně omezená tím, že jsem jen offline.

Když nešlo se vídat a klientky potřebovaly poradit a podpořit, jak jíst, jak vařit a jak se vůbec ke stravování postavit v době, na kterou nikdo z nás nebyl připravený, tak jsem viděla, že předávání informací funguje online stejně dobře jako offline.

Kurzy o výživě, o našem mentálním nastavení normálně běžely online a účastnice měly výsledky.
Bylo to jiné, než osobní setkávání, ale fungovalo to, vlastně pořád to funguje.

Já jsem díky tomu roztáhla křídla, přestala jsem se bát a pustila se do online práce.

O tom, že to nebylo snadné, že jsem opravdu potila krev a slzy a 100x spadla, vše vzdala, abych to druhý den ráno zase pokorně zvedla a zkoušela dál, už jsem psala mnohokrát.

Zkrátka když se něco nového učíme, ať je to cokoliv, tak nikdo není hned mistr, děláme mnoho chyb a omylů. Co je důležité, je poučit se a nevzdat se. Je to stejné s ovládáním fb nástrojů stejně jako s ovládáním chutí. V obou případech si sáhnete na své strachy, limity, mylná přesvědčení. Je to práce jak uvnitř sama sebe, tak venku v realitě.

Malá vsuvka – toto je jen začátek, učit se od někoho, kdo tomu rozumí lépe než já.
Pak je důležitý další krok – nechat to sebou projít, jestli s tím souzním.
Tohle jsem já neudělala a proto teď čtete tak dlouhý článek 🙂

Letos v létě jsem si splnila druhý online cíl – dokázala jsem na fb založit skupinu Zase vám padnou ty nejmilejší šaty.
Skupina se rozběhla, je nás tam 170 žen, komunikujeme, sdílíme, fungujeme.
Mám z toho velikou radost.

Asi tušíte, že přijde jenže. Ano, je to tady.

Od poloviny října jsem měla takový divný pocit v těle.
Takové to tušení, že něco přijde, že se něco bude měnit. Intuice.
Ani v tom nejdivočejším snu mě nenapadlo, že ta chystaná změna se bude týkat mé práce.

Když jdeme do změny, ať už pomalu a dobrovolně, nebo nás více či méně tlačí okolnosti, tak každá změna má podobný průběh:

Ale zpět k mému příběhu.

Já hodně prožívám advent, možná i proto, že jsem střelec a že už jsem se naučila, že okolo mých narozenin dostávám ze shora dárky, dary a dárečky.

A lekce chodí vždy nečekaně.
Jen tak pokec s kamarádkou. Dlouho jsme se neviděly a tak jsme probraly všechno (co doma, co v práci, co jinak, znáte to). Jen tak si poslouchám, jak si kamarádka sáhla na to, že některé věci dělá zadarmo, prakticky je dotuje.

A hluboce se mě to dotklo. Netušila jsem v tu chvíli, co to má se mnou co dělat. Ale taky jsem to nenechala být. Když se vás něco dotkne, je to vaše bolavé místo a vědomý přístup k životu je podle mě ten, že to bolavé začnete řešit. Ano, bylo by snazší to přejít, zamknout, nedat tomu pozornost, dělat že to neexistuje. Jenže znáte to, stejně to jednou vyleze ven, najde si nás to.

Já když se mě něco dotkne, a tohle se dotklo fakt hodně, tak na nic nečekám, a jak na to mám prostor, tak do toho jdu. Nádech, výdech a jdu bádat do svých stínů a strachů, co tam mám, co si žádá mojí pozornost.

A vždycky to najdu. Určitě to máte stejně, když CHCETE vědět, tak informace dostanete.

Začalo se to skládat a posledních 14 dní je hodně intenzivních. Proto jsem nedávala příspěvky do skupiny Zase vám padnou ty nejmilejší šaty. Věděla jsem, že se bude hodně měnit. Jen jsem zatím nevěděla jak.

Dnes ráno jsem se probudila a bylo ve mně to CINK. Všechno si sedlo kam mělo a já mám jasno. Najednou vím.

Za poslední měsíce jsem párkrát psala o tom, že je dobré na začátku poslechnout mistra, odborníka, ale nakonec je nutné udělat si to podle sebe. Nechat sebou informace projít a chovat se tak, aby to bylo v souladu s vámi.

Nechci tu nikoho kritizovat, kdybych nebyla v kurzech, kde jsem byla, tak bych se nenaučila to, co umím a nedostala se až sem.

Chyba, kterou jsem udělala byla, že jsem hodně věcí brala jako dogma ve smyslu
„Já tomu nerozumím, oni ano. A když říkají, že se to má takto udělat, tak to tak prostě udělám.
A že z toho nemám dobrý pocit? No a co, nerozumím tomu, tak moje pocity nejsou důležité.“

Když to teď čtu, tak mě až mrazí.

Úplně jsem se vzdala své zodpovědnosti za svá rozhodnutí a volby, stala jsem se maňáskem, bylo pro mě jednodušší, abych tu zodpovědnost hodila na někoho jiného a pak, když něco nefunguje, tak se mohla spravedlivě zlobit, že jsem to udělala PŘESNĚ podle návodu a ono to nefunguje.

Tohle platí na jakoukoliv oblast našeho života. Buď jsme tvůrci a nebo oběti. Můžeme se učit, nasávat nové informace, ale to konečné rozhodnutí, co uděláme, to je vždy jen a jen na nás. A jen my za něj neseme zodpovědnost.

Bylo to pro mě velké prozření a velká bolest, ve finále velká úleva a osvobození.

Měla jsem pocit, že jsem tvůrce svého života.

Že sebou nenechávám manipulovat, že se já sama rozhoduji,… a teď se mi před očima objevilo v plné parádě, že rok jsem dělala, co mi řeknou.

Že rok jsem zastrkovala své špatné pocity někam hluboko a ještě se na sebe zlobila, proč ty pocity vytahuju, když tomu nerozumím!

Oběť jako prase. Sama jsem jí ze sebe udělala.

Psala jsem to obecně, protože tak to může některým z vás pomoct.
Občas se stane, že to někde uteče.
Je dobrý si to uvědomit, odpustit si, že jsme to dovolily a změnit to.

Abych byla konkrétní – v kurzech jsem se naučila,
že mám vybudovat mnoho tisícovou skupinu fanoušků,
že mám zaplavit všechny sítě,
že mám chrlit obsah a tlačit do akce.

A kde byla chyba?

Já jsem se sama sebe nezeptala, jestli je tohle to,co opravdu chci. Šla jsem přes sebe, dělala věci, které mi nejsou vlastní. Prostá otázka: “CO OPRAVDU CHCEŠ?“ A já si jí nepoložila, jen dělala, co mi řekli.

Teď už jsem za tu to zkoušku ráda (ale bylo to hodně nepříjemný a bolavý), protože jsem v praxi zjistila, co chci dělat. Co mě opravdu baví a jak chci pracovat dál.
Co pro mě má smysl a kde leží mé poslání.

Těch „zjistila jsem“ bych mohla napsat ještě hodně, protože takovouhle transformaci v práci jsem naposledy zažila před 7 lety, když jsem přestala věřit na kalorie a geny a uvěřila epigenetice.

A je tady konec a výsledek mé cesty.
Tohle je důležité si přečíst.

Moje zjištění a uvědomění mě dovedly k následujícímu rozhodnutí:

Datum jsem vybrala vědomě. 10.12. mám narozeniny a tím chci ukončit mé původní mentální programy a od soboty 11.12. začít můj další rok zde na Zemi jinak.

I cenu jsem volila vědomě. Už všechny víte, že já miluju kafe. Jednou týdně si spolu dáme virtuální kafe, kde se dozvíte vše nové. Kafe stojí 45 Kč, což je za měsíc 4 kafe a 180 Kč.

Pokud se vám skupina a její obsah líbí, zde si můžete zaplatit členství.

Každý měsíc dostanete automaticky mail, kde budete mít možnost znovu si členství na měsíc zaplatit.

Nebo se to dá udělat postaru, že si dáte trvalý příkaz na účet a už se tomu nemusíte dál věnovat.

Trvalé příkazy jsou prý minulost, dnes vše jede rychlostí blesku přes online platby na mobilu. Jenže já mám ráda některé věci z minulosti – třeba galantnost Oldřicha Nového, černobílé filmy nebo trvalé příkazy.

Kdo jste dočetly až sem, tak vám moc děkuju, že jsem s vámi směla sdílet část mého života.

Možnosti platby:

  1. Platba trvalým příkazem: zadáte si údaje pro platbu do svého bankovnictví. Ať se vaše platba připíše
    na účet, systém vám automaticky vystaví fakturu.
    Číslo účtu 2602038216/2010
    Částka 180,- Kč
    Poznámka vaše jméno a příjmení

2. Platba online vyplněním objednávkového formuláře:

Prodejní formulář je vytvořen v systému SimpleShop.cz.

Uvidíme se zase ve skupině 🙂