Existuje jeden univerzální mechanismus, který když si uvědomíme, tak zjistíme, že se dá napasovat na úplně všechno, a že vždycky funguje. Uvedu pár příkladů:
- to, co se snažíme potlačit VŽDY vyleze na povrch a vyleze to v tu nejnevhodnější dobu
- KAŽDÁ mince má dvě strany = KAŽDÁ naše vlastnost je dobrá i špatná, záleží na situaci a na použití (když se umím rozhodnout, jaké chci kytky do oken, tak je to super, pokud ale rozhoduji vždy a všechno, tak se mnou nikdo není schopen žít = a přitom je to ta stejná vlastnost)
- abychom dokázali žít vědomý život, potřebujeme integrovat své stíny (to, co se nám na nás nelíbí)
- aby se naše tělo mohlo změnit, tak ho nejdřív potřebujeme přijmout takové, jaké právě je. Když své tělo nesnáším, tak mi prostě nepomůže, abych zhubla
- dítě touží po pozornosti a když jí nedostane jako hodné, tak si ji vynutí zlobením; když má pocit nedostatečné pozornosti, když je zdravé, tak onemocní
A tak bychom mohli pokračovat dál a dál.
My ženy jsme cyklické bytosti. Proměňujeme se postupně každý den, stejně jako měsíc. A toto se děje, ať se nám to líbí a nebo ne. A pokud se nám to nelíbí a děláme, že to nevidíme, že TO se nás netýká, tak se nám naše cykličnost a naše emoce připomenou. A není to příjemné jemné fouknutí větříčku, ale přiletí tornádo.

Mě se přijetí své ženské stránky dařilo mnohem líp, když jsem tomu začala trochu rozumět. Prožitek jsem měla – totálně unavená někdy, totálně protivná někdy, kuchařka zralá na metál někdy, švihák lázeňský (nenašla jsem lepší spojení, prostě jen tak korzovat, setkávat se s lidmi, mít jedno kafe s někým za druhým a vůbec nepospíchat domů), toužící po samotě a klidu někdy (hledala jsem čudlík, kde se dá vypnout dcery mluvení a nenašla a za týden jsem se divila, proč mě to tak rozčilovalo, když je taaak miloučká). Děly se různé věci a neměla jsem to vůbec pod kontrolou. Přesně řečeno neměla jsem sebe pod kontrolou.
Svou cykličnost jsem si uvědomila na premenstruační fázi (bylo to před 14 lety a materiálů o tom bylo fakt velmi málo). Zjistila jsem, že má kritičnost je přesná a trefná jak ostří nože a uvědomila jsem si to ve chvíli, když jsem zařizovala dětský pokoj nebo spíš přemýšlela, jak vše udělat, aby to bylo dobře pro nás, pro děti a finančně jsme to zvládli a nevědomky jsem si finální verzi vždy nechávala na chvíli, kdy má kritičnost byla smrtící. V tu chvíli jsem přesně věděla a viděla, kde jsem vymyslela úplnou blbost. Co mi nevadilo znamenalo, že to je dobrý. A takhle jsem 4 měsíce přešlapovala, přemýšlela, než jsem vyrukovala s konkrétním návrhem, jak si to představuji. A byl to skvělý plán, který vyhovoval až do stěhování se jinam.
A v tu chvíli mi došlo, že se to opakuje, že tu kritičnost nemám pořád, ale že se vrací a tím jsem si zjistila jednu svou fázi. A „najednou“ jsem začala slyšet, vidět, najednou se ke mně ty informace o tom, že jsme cyklické, začaly dostávat.

A co teď s tím?
To, že jsme cyklické je fakt. A to, že každá mince má líc i rub je taky fakt. Takže z toho vyplývá, že buď půjdeme po proudu a budeme se snažit uspokojit si v každé fázi našeho cyklu to, co daná fáze, čili náš hormonální systém, potřebuje a nebo si budeme život organizovat tak, jak chce náš mozek a pak se pro nás náš měsíční cyklus stane noční můrou v podobě časované bomby, kde nevíte, kdy to bouchne.
Doporučuji jít po proudu. Ovšem když jsem to četla kdysi já, tak jsem si říkala „no jo“, „to jistě“, ovšem až prožitky toho, kdy jsem potřeby svých hormonů neplnila a dostala jsem to pěkně „sežrat“, mě přivedly k pokoře, respektu a přijetí.

Prošla jsem si fází, kdy jsem věděla a nedělala.
Pak byla fáze, kdy jsem věděla, a dogmaticky dělala. A asi tušíte, bylo mi ještě hůř, než když jsem nedělala.
Pak byla fáze, kdy jsem si v duchu říkala, jak se „na tajňačku“ těch všech fází zbavit.
A pak přišlo prozření – trkla mě stará moudrost že „nic se nejí tak horké, jak se to uvaří“, „že snaha se taky počítá“, „všeho s mírou“ a pak životní zkouška většiny žen „TRPĚLIVOST RŮŽE PŘINÁŠÍ“ (myslím tím, že jsme netrpělivé, vše chceme hned a tak se všechny tady na světě učíme být trpělivé).
Takže dnes vím, co se se mnou děje, nedělám schválnosti, snažím se naplnit potřeby každé fáze, aby nevylezly stíny. A když náhodou vylezou, tak se snažím se nezlobit ani na sebe ani na ty stíny a hledám, co je pod tím a těší mě vědomí, že dostanu za chvíli (za měsíc) šanci se na to zaměřit a udělat to líp. Líp pro mé tělo a můj klid v duši.

Zdroje poznání zvenčí pro mě byly a jsou pořád knihy: Rudý měsíc, Cyklická žena, Jsem žena, Jsem žena II.
Ženy, kde můžete čerpat informace: Dana Sofie Šlancarová, MUDr. Helena Máslová, MUDr. Jitka Blábolilová a jistě mnoho dalších báječných žen.
A v příštím článku bych s vámi ráda sdílela mé konrkétní znalosti načerpané z knih, přednášek, kurzů a vlastního bádání sama na sobě.