Klub KONDICE

Všechno to začalo tím, že jsem se měsíc nemohla v jednom projektu pohnout z místa. Už jsem se dívala na cílovou rovinku a najednou nic. Došlo … vlastně ani nevím, co mi začalo chybět, protože energii mám, chuť taky.
Nějaké zvláštní překážky.

Většina lidí to má tak, že když už vidí do cíle, tak se snaží zabrat, takže první 2 týdny jsem se snažila namotivovat se, používat na sebe všechny postupy, které znám, abych zabrala a dotáhla do cíle. Takové to „když nemůžeš, tak přidej,“
Pak jsem si ale uvědomila, že já můžu, jen prostě nějak vnitřně nechci. Neuměla jsem uchopit, za jaký konec to uchopit.
Vyskočila mi v hlavě myšlenka „ÚKLID“. Hned za ní druhá “To jsem se asi zbláznila, ne?“

Moje rada pro sebe i vás – když něco nechápete a nedává to smysl, je super okysličit si na to mozek a vyrovnat energii těla = čili jít do přírody na svižnou procházku. V přírodě vždy za jakéhokoliv počasí zažíváme krásno a to nás naplní harmonií, milostí, radostí a láskou. A kyslík roztočí mozek na vyšší obrátky.

Mám takový pracovní šuplík, kam si dávám zajímavé nápady, rozpracované věci, nedokončené projekty. Už 5 let jsem v tom šuplíku neuklízela. Snažím se věci ukončovat, ale stoprocentní v tom nejsem.

A v šuplíku na mě blikal jeden počmáraný papír (tedy mnou popsaný) o založení klubu.

Teď malá vsuvka:

Věřím na vyšší vedení, intuici, že když je něco důležité, tak Ti nahoře do mě láskyplně šťouchají, dělají mi divné pocity, bystří smysly, že prostě vím, cítím, že se něco má dělat jinak, že já teď mám něco udělat jinak.

Byly doby, kdy jsem s tímto pocitem bojovala, odmítala se přizpůsobit. Pokaždé jsem si řekla „Proč jsem se sakra neposlechla??“, ať už to bylo, že si mám vzít deštník nebo něco většího.

Takže jsem časem došla k tomu, že s pokorou a láskou, jaké jsem schopná, prostě požádám, ať mě vedou a pak naslouchám mému tělu. A ono mě vždy někam nasměruje. Miluju svoje tělo za to jaké je.

Tak a zase zpět.

Během hodiny jsem měla jasný plán, co, jak, kdy, proč. Znáte to, že?

Miluju ten pocit, jak jde všechno samo, snadno, hladce. Prostě se to děje kolem mě a já jsem toho součástí. Už nejdu proto proudu, ale plynu s proudem.
A pak je to jako chůze – jeden krok jde z intuice, z tvoření v energii a druhý krok je do hmoty (třeba fyzicky napsat tento článek) a pak zase jeden krok v energii a druhý do hmoty a tímto způsobem mi vyhovuje žít.

Při studování, jak pracovat ve virtuálním světě, je jedna hlavní poučka – vy nikoho nezajímáte, nepište o sobě a svých pocitech, pište o pocitech klientů. Chvíli mi to trvalo, pralo se to ve mně a nakonec jsem se rozhodla, že já chci, abyste věděli, co mě k mým činům vede, proč to tak je. Protože z každého příběhu se dá vytáhnout něco pro sebe, zákonitosti, které fungují stále a pak je jen lehce upravit a napasovat na svůj život a konkrétní situaci.

Každý člověk je v něčem jedinečný – jak moc je důležité umět to říct o sobě a druhých nahlas, mi definitivně seplo ve filmu Avatar. Jak je přirozené a krásné bez zášti, závisti, hodnocení říct o sobě a
o druhých „ta je nejlepší v tom, ten je nejlepší v tom, já jsem nejlepší v tom….“

Mě baví přijít na kloub tomu, čemu nerozumím. Pochopit to a být s tím řešením spokojená. Proto denně věnuji čas studiu, hledání informací a jejich integrací. Musí mi to zapadnout do systému a dokud se to nestane, tak hledám, čtu, bádám.

Umím nabrat informace, vyfiltrovat z nich to podstatné, zjednodušit to a předat dál. Můj záběr je široký – vše co se týká zdravého a spokojeného života. Primární je péče o tělo, pak péče o sebe jako ženu a pak to klíčové – hlava. Hormony, nevědomé chování, stres atd. Prostě snažím se hledat informace, které vedou ke spokojenosti. Někdy je důvodem, že mě tlačí pata, jindy hledám řešení pro klienta a po cestě zjistím, že se to hodí víc lidem v mém okolí a tak se do tématu ponořím víc.

Ze všech různých konferencí, seminářů, workshopů, výcviků, summitů mám poznámky. Poznámky, které mi leží v šanonech, občas v nich listuju pro sebe a poslední dobou mnohem častěji pro někoho. Ale jsou nevyužité. Nebo spíš přesněji řečeno nejsou využité naplno.

A já najednou vnímám, že to je škoda.
Chci se podělit.
Chtěla bych vám, tedy hlavně ženám, zprostředkovat, co jsem za ty roky sesbírala.
Jsou to informace, které prošly mými filtry, jak já jsem je pochopila, jak jsem je vyzkoušela u sebe, přátel, klientů.
U některých mám zdroje, kde jsem čerpala, jinde už ne.
Tenhle balíček toužím sdílet dál.
Ráda dám své znalosti, vědomosti, zajímavosti z různých oblastí do oběhu, aby pomohly, inspirovaly, posloužily dalším.

Poslední vsuvka:

Poslední věta sdělení pro vás, mé klienty a čtenáře, byla napsaná.
A mě je blaze na duši. Není to jen radost z dobře vykonané práce (to je pro mě ten krok ve hmotě), je to hluboká vnitřní spokojenost (krok v energii), až mám pocit, že se ve mně všechny buňky tetelí štěstím.
Je to skvělý pocit. A já za něj děkuju.