ZMĚŇ POSTOJ A STANE SE ZÁZRAK aneb jak uklízet radostně

Zúčastnila jsem se kongresu pro ženy Jak být sama sebou a ráda bych s vámi postupně sdílela pár věcí, které mě nadchly.

Prožila jsem mnoho wauw momentů, mnoho hlubokých ponorů do sebe a mnohokrát jsem pokorně sklonila hlavu se slovy omlouvám se. Ovšem nejsilnější momenty jsem prožila, když šlo o úklid.

Každá z nás má v něčem slabinu a v něčem má dar. Co se domácnosti týká, tak jsem už dávno věděla, že v uklízení moje talenty neleží.

Na mnohých seberozvojových akcích jsem slyšela, že kdo má uklizeno doma, ten má uklizeno v životě, že úklid je důležitý pro podstatu ženy a další a další. Upřímně jsem se snažila najít si v uklízení to něco dobrého, co získám, když tu práci udělám. Najít v té práci samé radost, abych nebyla ve stresu z toho, že zase musím uklízet.

A tak jsem někde v sobě našla motivaci. Zjistila jsem, že mě úklid baví jen chvíli a tak že nemá smysl plánovat si velké generální úklidy, protože to nevydržím. A chvíli mi to opravdu fungovalo.


Je pravda, že běžný každotýdenní úklid mají v naší domácnosti na starost děti. Zastávám názor, že každý se musí nějakým způsobem podílet na chodu domácnosti a mít svoje povinnosti. A úklid je celkem bezpečná činnost, navíc je hned vidět výsledek, takže pro prcky je to velmi motivační. A puberťáci to nemůžou moc ošulit, protože je to prostě vidět.

Takže od mala jsou k úklidu vedeni (čili teorii mám zmáklou na jedničku a dokážu ji i dobře předat) a je pravda že základní úklid zvládají dobře.

Jenže pak jsou ty drobnosti, které vidí jen žena, a které děti (ani dívky) neuklízí. Například vyndají se na stůl kapky na rýmu, a válí se tam klidně měsíc. Sice je už dotyčný nepoužívá, protože už rýmu nemá, ale kapky stále stojí na stole. Nebo obvyklé uklízení věcí na své místo (vytahaná cd, hry atd).


Asi tušíte, že moje motivace někde ztroskotala. Přesně si to vybavuji, bylo to při čištění oken, jedno jsem vyčistila, měla z toho dobrý pocit, že to netrvalo příliš dlouho a docela mě to i bavilo, navíc jsem mohla vyzkoušet čistit okna jen octem, vodou a hadrem, bez další chemie a přípravků, což mě moc potěšilo, že je čisto, voňavo a je to přírodní a zdravé.

Druhý den jsem jen tak seděla u stolu, oči mi přejely po místnosti a do hlavy mi vlezla myšlenka, že to okno by se mělo umýt. A bylo to TO okno, které jsem myla den předem. Zachvátil mě obrovský pocit zmaru, zklamání, frustrace přímo z učebnice. Pak jsem se snažila k tomu přistoupit racionálně, že ve slunci jsou vždy vidět šmouhy a podobně. Jenže ten pocit, že jsem to dělala zbytečně ve mně zůstal. Naopak mě můj racionální přístup donutil k tomu, abych si spočítala, že když nějaké ženě za úklid zaplatím, tak ona bude spokojená, že si vydělala, já budu spokojená, že je čisto a hlavně, že když čas, který bych já věnovala úklidu věnuji práci, tak si na úklid vydělám a zbyde i na kafe.

Logický argument, který jsem nepřebila ničím, žádnou ženskou energií, ničím. Trochu jsem sázela na to, že až to prodiskutuji s mužem, že se mu to nebude líbit a tak budu muset zase hledat v sobě. Ale co čert nechtěl, on řekl jen „proč ne“.

A tak u nás začala fungovat paní na velký úklid. Děti nejdřív jásaly v naději, že jim ubydou povinnosti, ovšem když zjistily, že běžný úklid stále zůstává na nich, tak jim byla paní na úklid fuk. Já jsem byla nadšená. Občas ve mně zahlodal červík, že bych to měla dělat já, ale jen pouhá představa, že to dělám, toho červíka hned zahnala.
A jak se tak věci v životě dějí, paní se přestěhovala za dcerou na druhý konec republiky. A znova vyvstala Nerudovská otázka „co s tím?“

V právě v tom čase jsem se účastnila oné konference.


Takže 2 moje zlomové poznatky:

  • Posvátný úklid – trochu jsem nad tématem ohrnovala nos, že už je posvátné všechno a že nechci 2 dny meditovat, abych pak vytřela podlahu. No asi to znáte, čím víc se něčemu smějete, tím víc se pak omlouváte a jste pokorné. Totéž se stalo mě. Abych to zkrátila, je důležité najít při úklidu přesah. Přesah obyčejnosti do neobyčejnosti. Například že myjete okna, abyste lépe viděla svou budoucnost, abyste lépe viděla nové příležitosti, které jdou kolem vás a čekají, zda je uchopíte či nikoliv. Když zametáte nebo vytíráte podlahu, tak si odstraňujete překážky z vaší životní cesty, připravujete si hladkou cestu nebo napoak zrušíte vyšlapané trasy a tak můžete jít jinudy (jak doma tak i v životě). Nadchlo mě to a začala jsem si s tím hrát (dobře, že máme pravou hemisféru).
  • Věci, co do domácnosti přichází nečekaně. Když se rozhodneme uklízet, tak začínáme přerovnáním věci ve skříni, šuplíkem s ponožkama. Není to špatné, ale pocit uklizenosti a čistoty to domů nepřinese, nenastane ten wauw efekt. Je třeba se jako první zaměřit na věci, které se do domácnosti dostávají nečekaně – noviny, časopisy, výkresy dětí a jiné. Když jsem to slyšela, tak jsem si okamžitě uvědomila, jak dcera nosila ze školky každý den něco, doma malovala výkresy pro mě, pro muže. Udělali jsme velkou nástěnku na výkresy, ale byla během pár dní přeplněná a stále jsme jen dělali hromádky z výkresů. Než přišel spásný nápad – koupili jsme krásnou krabici a udělali systém – 3 dny na nástěnce, pak do krabice. Ovšem než ten nápad přišel, tak byly pořád ve vzduchu ty otázky „co s dalším obrázkem?“ Další bod byl kam s věcmi, co je bereme do práce, školy a zase domů. Vybavuji si stálý boj když si přendavám kabelky, kam to dát. Kde umístit obal na notebook atd.

Jako výsledek mám zapsané 3 body:

  1. mít doma jen to, co chci a potřebuji (nikoliv to, co mi někdo dal a mě je blbé to vyhodit)
  2. každá věc má své správné a to opravdu zdůrazňuji správné místo (ne jen nějaké místo, protože když nenajdete to správné místo, nebudete tam tu věc vracet)
  3. vybudovat návyk vracet věci na své místo.

Druhý bod mi objasnil, proč něco jde v pohodě vracet na své místo a něco jsme ani já ani ostatní členové rodiny nebyli schopni uklízet na místo. To místo totiž nebylo správné. Netuším jak přesně funguje energie mezi předmětem a jeho správným místem, ale funguje. A hned praxe od nás. Jen jsme otočili koše na papír a plast. Pořád ve stejné výsuvné skříni v kuchyni, ale přestěhované zleva doprava a obráceně. A najednou se umyté platové kelímky od jogurtu přestaly válet kolem dřezu (s výmluvou že musí pořádně vyschnout) a začaly být uklizené v koši. A víte jak jsem to zjistila? Něco mi přišlo divné. Když jsem se dívala po kuchyni, tak jsem měla neodbytný pocit, že je něco jinak. A pak mi došlo, že se nikde neválí obaly. Takže náš koš na plasty po mnoha letech dostal konečně své SPRÁVNÉ místo.


A závěr? Nemyslím si, že by se ze mě stala úklidová guru, ale můj postoj k úklidu se změnil. Když beru koště do ruky, tak nejsem otrávená, že dnes je to už po desáté, co zametám (obzvlášť nyní, kdy děti nechodí do školy a my nesmíme chodit do práce), ale vybavím si, že si odmetám ze životní cesty překážky a jsou i momenty, kdy zametám ráda a s úsměvem.

Co tím vším ale chci říct, je hlubší poznání, přesahující úklid. Ať už vám něco jde nebo ne, teda spíš když vám něco nejde a máte tam to „měla bych“, tak nezoufejte. Najdete někoho, kdo vám to řekne jinak, kdo vám propojí pro vás v tuto chvíli nepropojitelné, prostě díky komu změníte postoj a věci se prostě začnou dít jinak.

Vycházím ze své zkušenosti, kdy slovní spojení radostný úklid jsem si uzavřela, že ho znám buď z minulého nebo budoucího života, ale teď ho žít nebudu, protože tam moje talenty a jedinečnost opravdu neleží a hle, najednou je to tady. Radostně uklízím a není to díky motivaci nebo rozhodnutí, jde to prostě zevnitř, z mé podstaty. Zkrátka mi to někdo konečně řekl tak, že se mi spojily drátky (netuším zda drátky v hlavě nebo v srdci nebo jinde, ale je to jedno), které jsem do té doby spojit nedokázala a stal se zázrak. Mám jiný přístup, věci se dějí jinak. A já jen žasnu, že zase do posledního písmenka platí motto „změň přístup a stane se zázrak“.

Štítky: