Mým novým tématem od konce loňského roku je přijmout „na milost“ technologie ve smyslu facebook, online vysílání, práce na sociálních sítích.
Když jsem v sobě překonala svoje strachy, obavy a vykročila ze své komfortní zóny (ale co si budem povídat, půlky jsem měla sevřené a vlastně mám doteď; jen jsem si připomněla, že strach je trenažérem odvahy, že krok udělá ten, kdo se bojí a odvahy či touhy něco změnit má o kousíčíček víc). Takže když jsem tedy sebrala odvahu a vykročila ze své komfortní zóny, tak jsem se rozhodla, že půjdu stejnou cestou, jakou vedu své klienty.
Moje práce, výživové poradenství, je mým posláním. A jídlu a tomu, jak
na něj naše tělo reaguje, rozumím. Já vlastně cokoliv nového začínám, tak to vždycky připodobňuji k jídlu. Mám totiž s jezením 46 let zkušeností a posledních 20 let zkoumám nejenom jak jím a reaguji na jídlo já, ale i má rodina a mí klienti. Takže zkušeností hodně, aha momentů ještě víc a už jsem schopná najít určité souvislosti, nějaké podobnosti, ke kterým u všech vždy dříve či později dojde.
A tak i můj nový úkol pro tento rok – zvládnout základy online světa, jsem si napasovala na jídlo.
Co potřebuje úplný začátečník, který nemá ani „ánunk“ o tom, jak se jí správně pro zdraví a kondici těla? Potřebuje základní informace, vše pomalu, srozumitelně vysvětlit, vybrat jen ty absolutně základní kameny, žádné vychytávky, žádné nekonečné pole možností. Musí to být jasné, jednoduché a jednoznačné. Možnosti volby se přidají až v momentě, kdy už jsou postavené základy.
Tahle strategie nese ovoce, ať už u mě, či u mých klientů. Zkoušíme to na různá témata např. s pitným režimem, s jídlem, s pohybem, s přípravou na spánek (aby se celou noc dobře a kvalitně spalo) atd.
Takže jsem si vzala stejnou strategii i pro můj nový úkol.
Našla jsem „trenéra“, který pracuje se „starší“ generací, a který mi jasně, srozumitelně, pro úplné laiky vysvětluje, co mám dělat. Moc mě zahřálo u srdce, že vysvětluje laskavě, že nevidím v jeho výrazu tváře „no ta je fakt úplně blbá, dinosaurus hadr“.
Vlastně díky jeho laskavému přístupu jsem odhodila poslední strachy a obavy a NADŠENĚ se vrhla do studia a následných akcí v praxi.
Měla jsem pocit, že mám vše pod kontrolou, že to jede, radovala jsem se z toho, jak mi věci najednou zapadají, jak začínám chápat (pozor pořád jen absolutní začátečník).
A vždycky jsem si uvědomila, že je to stejný pocit, jako když mí klienti přijdou na první kontrolu. Cítí se líp, něco se v jejich těle zlepšilo a to jim dodalo důvěry, naděje, že proces zvládnou (ať už jde o hubnutí nebo o nějaký zdravotní problém). Když vidím ten jas v očích mých klientů na první kontrole, jsem naměkko. Mám skoro na krajíčku slzy vděčností, že můžu být u toho, když se děje zázrak změny.
A teď jsem se tak cítila já, takže jsem si pomyslně odškrtla, že to dělám dobře, protože jsem si vytyčila plán podle strategie kterou znám, jak pracuji já s klienty. Jen teď jsem já byla na straně trénovaného nikoliv trenéra.
Jestli čekáte happyend, tak zatím nebude.
V jednom filmu úplně na konci zazněla věta, která se mě velmi dotkla, změnila mé paradigma nazírání na svět a život. Teď není prostor větu rozebrat, co pro mě znamená, tak ji jen posdílím „když příběh nemá šťastný konec, tak ještě neskončil“.
Můj příběh s virtuálním světem zatím nemá šťastný konec, ještě neskončil.
Vím, vídám to občas u klientů, že se po prvních týdnech tak nadchnou výsledky, tak je nabudí změna toho, jak se cítí, kolik mají energie, že přepálí start. Najednou začnou studovat, začnou hledat nové recepty, začnou zkoušet při tvorbě jídla vychytávky, do toho začnou cvičit, studovat hormony a koncept těla, aby ovládli i svou psyché a vypadá to, že vzlétla raketa, že se vše daří, vše do sebe zapadá, sjíždí jedno video za druhým o všem co se týká zdravého životního stylu a všechno hned začnou dělat, protože jim to dává hluboký smysl.
A pak najednou nic!
Najednou je všechno ještě horší než před začátkem.
Nárůst váhy, špatná nálada, taková ta „depka“, doma napětí, propadlá permice do fitka, prošlé zdravé potraviny v lednici…..
Všeho moc škodí.
Příliš rychle přišla možnost volby. Režim přestal být jednoduchý, jednoznačný. Obrovské zklamání, možná zlost, určitě výčitky sám k sobě, že mám „silně vyvinutou slabou vůli“.
A pak přijde smíření, tak prostě nebude všechno hned, tak to budou pomalé a postupné změny, tak si dám 2 dny za sebou stejné jídlo, protože už není v mých silách si denně 2 hodiny vařit…. Kdo jste prošel nebo procházíte procesem změny životního stylu, tak přesně víte, o čím píšu.
A pak se začneme radovat z malých krůčků, z malých, maličkých změn, a pomalu postupně dochází ke změně. A když je dobrá konstelace, tak jdeme rychleji a když to stojí za prd, tak jsme rádi, že zůstaneme na stejném, že „jen“ udržíme to, co už máme, co umíme a jsme za to vděčni. A tímto procesem se změna stává trvalá, výsledky konstantní a pocit vnitřní radosti. Žádné velké nadšení ven do světa, ale hluboká trvalá radost v sobě z toho, že jsem opravdu jinde než když jsem začínal.
A zpátky ke mně.
Tak jsem se nadchla, tak mi dávalo smysl, co je s čím propojené, že blog, že sociální sítě, že youtube kanál,…… a další a další strategie.
Že jsem zapomněla na potřeby svého těla, začala jsem do sebe lít kafe jak o závod, aby mi to pálilo. Rychle jsem vařila jídlo pro rodinu a přitom přemýšlela, jak co udělám v mém virtuálním světě (samozřejmě že se občas stalo, že jsem jídlo osolila 2x a nebo vůbec, že jsem v troubě zapomněla brambory a až jejich smrad mi je připomněl), že jsem místo dívat se na děti přímo na ně hleděla přes obrazovku pc, že jsem chodila pozdě spát, protože někde jsem ten čas musela ukradnout.
A pak jsem šla z práce na autobus a jak jsem si tak přemýšlela o svých dalších akcích ve virtuálním světě, protože čím víc jsem věděla, tím víc jsem měla napsaných úkolů, co mi chybí a tím víc ve mně rostl pocit, že nestíhám, tak mi podjely nohy a bum. Přistání nebylo ani pomalé, ani elegantní. Bůh mě má rád a tak mě nechal spadnout do trávy vedle asfaltu. A jak jsem tak ležela rozpláclá, s batohem na zádech, tak jsem se začala smát. Smála jsem se sama sobě, kam až to došlo, jak jsem měla strategii a jak jsem se sama ve svém plánu lapila do pasti… a pak jsem se smála radostí a vděčností, že mi to došlo, že mě „moji klucí andělský“ upozornili lehce a laskavě. Nakonec jsem se smála i tomu, že mi vlastně nic není, že upozornění nebude mít následky (teda něco ano, modřinu mám pěknou).
Mezitím už jsem dost vzbuzovala pozornost, protože jsem ležela na zádech a nahlas se hodně smála. A místo abych se zvedla, tak jsem se smála ještě víc, takový ten puberťácký záchvat smíchu, kdy prostě nejde přestat. Protože jsem se chytla u toho, že jsem se chtěla zvednout a skoro se omluvit lidem kolem, že jsem se chovala nenormálně.
Zvedla jsem se, protože mi začala být zima, šla jsem dál, dál jsem měla občasný výbuch smíchu a děkovala jsem všem nahoře i sobě, že jsme dobrý team. Že sice pořád blbnu a dělám chyby, ale že mě stačí jen lehce upozornit a já to pochopím. Lidi kolem jsem nevnímala, vystačila jsem si sama.
Samozřejmě doma jsem se omluvila rodině, že jsem byla trochu mimo a že jim děkuju, že mě nechali blbnout, abych si na to přišla sama. Načež to dcera komentovala jen slovy „no konečně“, pěkné potvrzení, že jdeme dobře, že naši potomci jsou lepší než my a čeká je lepší život než nás.
Celá situace měla dohru, za kterou jsem moc vděčná.
Máme tu v ulici starého pána, který každý den několikrát chodí kolem mých oken. Jde s hlavou skloněnou a neviděla jsem ho se usmát. Když jsme tu začali pracovat, tak jsem se rozhodla, že se s pánem „skamarádím“, že se jednou potkáme, pozdravíme a usmějeme se na sebe.
Asi tušíte můj happy end s pánem – potkali jsme se, pozdravili jsme se a on mi řekl „jak jste se tu smála, to bylo pěkné. Také jsem se zasmál“. Řekl to pomalu, srozumitelně, spisovně, prostě přesně tak a s takovým hlasem, jak jsem si to představovala. A věřte nebo ne, viděla jsem jeho „čerty“ v očích. Každý tam máme kus toho malého dítěte a pán mi ukázal „četíky“ toho malého rošťáka, kterým býval.
Poučení na závěr?
Strategie očividně nefungují, vždy se může najít prostor pro zaseknutí.
Co funguje je otázka „jak mi TEĎ v sobě je?“, „Jak se TEĎ sama v sobě cítím?“, „Mám v TUTO chvíli vše nebo bych něco potřebovala?“ Tvrdé ukotvení v přítomném okamžiku. Tvrdé proto, že tělo prostě odpoví po pravdě a přímo, nemaže med kolem pusy.
Na tyhle otázky jsem totiž zapomněla, nebyly virtuální 🙂
Naštěstí máme ty „kluky andělský“ co nás případně lehce, laskavě a láskyplně navedou, abychom si zase vzpomněli, že tvořit se nedá z pocitu nedostatku a nestíhání, ale tvůrci života můžeme být jen tehdy, když jsme v klidu, dostatku, rovnováze, když si pěkně sedíme samy v sobě.
