Důvěra ve vlastní síly

Roku 1994 se stal zázrak: Nelson Mandela byl zvolen prvním černým prezidentem Jihoafrické republiky. Bylo to dobře třicet let poté, co Martin Luther King pronesl svou slavnou řeč „I have a dream“. Zvolením Mandely se Kingova vize, že lidé nemají být posuzováni podle barvy pleti, ale podle charakteru, stala skutečností. Začala nová doba.

Stejně jako americký bojovník za svobodu, i Mandela bojoval slovem – a jeho proslov při nástupu do prezidentského úřadu vstoupil do dějin. Citoval v něm americkou mírovou aktivistku a spisovatelku Mariannu Williamson: „Naší nejhlubší obavou není, že jsme nedostateční. Naší nejhlubší obavou je, že jsme neomezeně mocní. Neděsí nás naše temnota, ale naše světlo.“ 1 Jednoduše řečeno: „Nemáme strach z našich slabostí, ale z našich sil, z našeho potenciálu.“

Co se tím míní? Jde o nedostatek odvahy brát vlastní ideje a plány vážně. To souvisí s naším vztahem k „Novému“. V novinách a knihách, na internetu či v televizi se rádi setkáváme s tím nejnovějším, jsme rádi, když se s námi druzí podělí o novinky. Novinka je oblíbená malá sestřička „Nového“. Náš svět může s jejím příchodem zůstat takový, jaký je. A co je důležitější: My sami můžeme zůstat takoví, jací jsme. Člověk se může uvolněně rozvalit v lenošce a všechny novinky brát jako pozorovatel blahosklonně na vědomí.

S „Novým“ je to jiné. „Nové“ klade nároky na celou naši osobnost, nenechá nás stát opodál, je vždy výzvou. Postavit se do proudu Nového vyžaduje odvahu. Kdo někdy s třasem stanul na prkně pětimetrové skokanské věže, nebo s hudebním nástrojem v ruce předstoupil před ztichlé publikum, ten zažil, že odvaha vstoupit do neznámého přichází z jinak skryté oblasti naší osobnosti. Slovo „vý-zva“ v sobě nese pohyb „ze skrytosti ven“, jako když něco „vy-táhneme“ nebo když někdo odněkud „vy-jde“. Je to právě tato dosud skrytá síla, která je vyzvána, aby ze skrytosti vstoupila do světa.

Mathias Wais, spisovatel a poradce pro práci s vlastní biografií, ve své poslední knize „Jsem, čím bych mohl být“ vychází z existence dvou druhů lidského Já a mluví o nich takto: Vedle všedního Já, zjevné osobnosti s jejími schopnostmi, je tu ještě budoucí, vyšší Já. Jeho podstatou je „průlom“.

Zatímco ono známé Já, Já minulosti, má jasnou podobu v mimice, celkovém vzezření a vlastnostech člověka, budoucí Já je stěží zachytitelné, jen jako neurčitý obrys, spíš jako síla a energie.

Ostych před vlastní silou, vlastními schopnostmi, je tedy zároveň ostychem před naším budoucím, větším Já, které chce prorazit za hranice našeho bezpečného domáckého světa. V této souvislosti je také pochopitelné, že člověk váhá vzít tuto moc, která dřímá v jeho vlastních schopnostech, do vlastních rukou.

Vlastním slabostem se můžeme postavit čelem, i když je to třeba nepříjemné. Můžeme jim vzdorovat, neboť stále máme pevnou půdu pod nohama. U vlastního potenciálu je tomu jinak. V něm žije síla, která – obrazně řečeno – vede člověka z pevné země na moře. O to nejspíš Nelsonu Mandelovi v jeho proslovu šlo. Postavit naše schopnosti do popředí přitom neznamená oddělit se od ostatních lidí a vzdálit se jim, naopak. Ne bez důvodu končí toto Mandelovo zamyšlení větou: „Když dovolíme našemu vlastnímu světlu zářit, podvědomě tím dáváme ostatním lidem svolení, že mohou činit totéž.“

(Převzato z časopisu a tempo 7/2012. Z němčiny přeložil Tomáš Adamec.)

1 Relevantní část původního textu najdete pod heslem „Marianne Williamson“na anglické Wikipedii

Posted in Sebezdokonalení.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *